CZENUMělciProgram
Umění v prostoru | Arts in space
29.5. - 30.9.2019
Povodí Rokytky | Praha
CZ
 | 
EN
Umění v prostoru | Arts in space
29.5. - 30.9.2019
Povodí Rokytky | Praha
CZ
 | 
EN
Umění v prostoru | Arts in space
29.5. - 30.9.2019
Povodí Rokytky | Praha
CZ
 | 
EN
29.5. - 30.9.2019
Povodí Rokytky | Praha
Instagram
 | 
Facebook
CZ
 | 
EN

O Nás

PŘíběh

BUBEC o.p.s představuje mezinárodní sochařský Festival m³ / Umění v prostoru, který už potřetí oživuje městskou krajinu na území Prahy. Festival je v roce 2019 umístěn v okolí toku říčky Rokytky v lokalitách na Praze 8 a 9. Ve veřejném prostoru je umístěno třináct uměleckých děl od českých a zahraničních autorů, které bude pojit téma: BIOTOP. Kurátory festivalu jsou Tomáš Knoflíček a Libor Novotný.

„Pouze v zrcadle jiných životů můžeme pochopit svůj vlastní. Pouze v očích druhých se můžeme stát námi samými.“ Thomas Nagel

„Ztráta kontemplativní schopnosti, která v nemalé míře souvisí se zabsolutněním vita aktiva, je „spoluzodpovědná za hysterii a nervozitu moderní společnosti vyznávající kult činorodosti.“ Byung-Chul Han

Po dlouhou dobu panovala ve vědeckých kruzích představa, že přírodní zákony mohou fungovat pouze díky intervenci externích sil připravujících chemickou polévku buněk. Toto pojetí nahlíží živou hmotu jako pasivní, čekající na podnět příčinné síly, a v konečném důsledku tak představuje pouze sekulární obdobu teorie Stvořitele, jenž dozírá a koriguje chod jím ustaveného mechanismu. I dnes existuje řada vědců, kteří pohlížejí na svět jako na místo ryzí empirie, založené na příčinně mechanických vztazích, a na živé organismy – v intencích názoru René Descarta – jako na více či méně sofistikované stroje. Tam, kde je stroj, musí ale být i ten, kdo jej sestrojil a uvedl do pohybu. A tam, kde je stroj, je i jeho uživatel. Právě chápání světa jako stroje dovedlo člověka k přesvědčení, že svět a příroda jsou tu především kvůli němu. Postavilo jej do role konzumenta, jenž se netáže na příčiny a podstatu, nýbrž a pouze na užitek. Jak prohlásil Heinz von Foerster: „Západní kultura se zamilovala do triviálního stroje.“ Triviální stroj je totiž souhrnem naší touhy po jistotě a bezpečí, neboť je užitečný a vypočitatelný. Paradoxně je to ale právě trivializace světa, která prostřednictvím bezostyšného vytěžování přírodních zdrojů, vedla k významným změnám zemského ekosystému a vystavila člověka reálnému nebezpečí konce jeho existence.

Již jen toto se zdá být pádný důvod k tomu, neredukovat přírodu a procesy, které v ní probíhají, na pouhý mechanismus stroje. A přidávají se i další argumenty. Řada současných biologů naznačuje, že organismus nelze chápat jako stroj jednoduše proto, že porušuje principiální zákony strojového designu i materiálového sebeurčení. Stroje nejsou schopny vývoje samy o sobě, nejsou nadány metabolismem či kapacitou morfovat do hmoty, která je obklopuje. Naproti tomu živé organismy ano. Příroda je plná emergentních jevů, vznikajících bez vnějšího plánu a kontroly, od vrásnění písku, přes filigránské struktury na zamrzlém skle, až po ochranná zbarvení zeber a leopardů či lidské otisky prstů. Tyto struktury jsou sebe utvářející, takže vedle zákonů běžné kauzality se řídí i principy „vlastního pohybu“. Už od Wittgensteina víme, že víra v kauzální nexus, tedy příčinnou souvislost, je moderní pověra. A v duchu této logiky lze třeba aktualizovat i pohled na DNA, jež už dle některých vědců nutně nepředstavuje strojový kód pro vykonávání binárních příkazů, ale spíše cosi jako hudební partituru, kterou buňky orchestrují různými způsoby dle jejich momentálních potřeb. V tomto pojetí je buňka fyzickým zpřítomněním principu subjektivity a její život procesem tvoření identity.

Jako místo vibrující pocity – od nejmenší buňky ať po složité celky – interpretuje svět německý filozof a biolog Andreas Weber, jehož poetická ekologie představuje alternativu k současnému dualismu člověka a přírody. A ať už je tato představa jakkoli utopická, zdá se logické, že do role jednoho z průkopníků tohoto přístupu by měla být pasována i profese umělce. Nikoli však umělce, ve smyslu mistra, jenž dokonale vládne řemeslu, nýbrž spíše umělce jako člověka s neobvyklou, podstatně větší citlivostí. Umělce, jehož úkolem není něco „vytvářet“, ale spíše překonávat naše odcizení prostřednictvím poetického (ne)konání. Tématem letošního ročníku festivalu M3 je především zahrnutí přírodních procesů do povahy a struktury díla. Nemusí jít o přímočarou citaci přírody, která by využívala substance automaticky spojované s pojmem „přírodní materiály“. Spíše jde o hledání přírodního principu, jenž je schopen popsat nebo odhalit některé aspekty antropocenní fáze vývoje světa. Klade se ale i otázku, zda vůbec konat či nikoli. Nejsou to totiž právě aktivita a nadprodukce, jež nás dovedly k současnému odcizení vůči přírodě?

Partneři

Organizátoři:
Finanční partneři:
Partneři:
Mediální partneři:

Program

27. květen  
Pondělí až
2. červen
Neděle

10:00 - 18:00

Eliška Perglerová: Princip vepřovice

Long Island Libeň
U Českých loděnic, 180 00 Praha 8-Palmovka

Od 27. května do 30. září máte možnost zapojit se do výroby nepálených cihel zvaných vepřovice a následné stavby z nich. Nemusí nutně jít o funkční architekturu, ale je možné z nich tvořit i abstraktní, symbolická, aktivistická sochařská díla. Stavby postupně podléhají povětrnostním vlivům. Doporučujeme práci ve skupině (otevřeno denně od 14 do 20 h), nebo přijít na workshop s lektorem:
27.5. - 31.5.: 10:00 - 18:00
1.6. - 2.6.: 14:00 - 18:00

K workshopu dostanete pracovní tričko a svačinu zdarma. Práce probíhá na soutoku Rokytky a Vltavy (50°06’26.8”N 14°28’03.1”E). V případě, že chcete pracovat mimo workshopových dní, vyzvedněte si klíče na baru Long Island Libeň.

29. květen
Středa

19:00 - 21:00

Zahájení festivalu m³ / Umění v prostoru

CAMP - Centrum architektury a městského plánování
Vyšehradská 51, Praha 2

BUBEC o.p.s vás zve na mezinárodní sochařský Festival m³ / Umění v prostoru, který už potřetí oživí městskou krajinu na území Prahy. Festival je v roce 2019 umístěn v okolí toku říčky Rokytky v lokalitách na Praze 8 a 9. Ve veřejném prostoru vyroste třináct uměleckých děl od českých a zahraničních autorů, které bude pojit téma: BIOTOP.

Festival bude zahájen vernisáží 29. 5. v CAMPu - Centru architektury a městského plánování, kterou doprovodí diskuze s kurátory a umělci.

30. květen
Čtvrtek

16:00 - 22:00

3 zahajovací dny s m3

Start: Nám. OSN, Praha 9

Od 18:00: Long Island Libeň, U českých loděnic, Praha 9

BUBEC o.p.s  ve spolupráci s Long Island Libeň připravuje 3 zahajovací dny festivalu m3 / Umění v prostoru. Festival nabídne návštěvníkům komentované prohlídky s kurátory pro děti i dospělé, hudební program, možnost stát se spoluautorem děl Elišky Perglerové a Jaroslava Kyšy. Procesuální dílo Oldřicha Moryse bude zase na místě tvořené sochařem/ performerem od 30. 5. až do doby, kdy se z pískovce stane písek.

Program:
16:00 –  komentovaná prohlídka s kurátory, vychází se z nám. OSN, Praha 9

18:00 – 22:00 – festivalová vernisáž na Long Islandě v Libni

19:00 – Miroslav Tóth (saxofon) a Michal Dymny (el. kytara)

20:00 – DJ St. Jakob

30. května - 1. června – během těchto tří dnů budou moci návštěvníci přímo zasáhnout do tvorby děl:

10:00 - 18:00: Eliška Perglerová: Princip vepřovice, místo: Ústí řeky Rokytky, 50.1074706N, 14.4674383E

14:00 - 18:00: Jaroslav Kyša: Kdokoli se může stát čímkoli, místo: Park u ulice Sokolovská: 50.1097403N, 14.4944892E

31. květen
Pátek

10:00 - 18:00

3 zahajovací dny s m3

Ústí řeky Rokytky, 50.1074706N, 14.4674383E
Park u ulice Sokolovská: 50.1097403N, 14.4944892E

BUBEC o.p.s ve spolupráci s Long Island Libeň připravuje 3 zahajovací dny festivalu m3 / Umění v prostoru. Festival nabídne návštěvníkům komentované prohlídky s kurátory pro děti i dospělé, hudební program, možnost stát se spoluautorem děl Elišky Perglerové a Jaroslava Kyšy. Procesuální dílo Oldřicha Moryse bude zase na místě tvořené sochařem/ performerem od 30. 5. až do doby, kdy se z pískovce stane písek.

30. května - 1. června – během těchto tří dnů budou moci návštěvníci přímo zasáhnout do tvorby děl:

10:00 - 18:00: Eliška Perglerová: Princip vepřovice, místo: Ústí řeky Rokytky, 50.1074706N, 14.4674383E
14:00 - 18:00: Jaroslav Kyša: Kdokoli se může stát čímkoli, místo: Park u ulice Sokolovská: 50.1097403N, 14.4944892E

1. červen
Sobota

14:00 - 18:00

3 zahajovací dny s m3

Ulice Sokolovská
50.1097403N, 14.4944892E

Ústí řeky Rokytky
50.1074706N, 14.4674383E

Tramvajová smyčka Starý Hloubětín
50.1042344N,14.5304811E

BUBEC o.p.s ve spolupráci s Long Island Libeň připravuje 3 zahajovací dny festivalu m3 / Umění v prostoru. Festival nabídne návštěvníkům komentované prohlídky s kurátory pro děti i dospělé, hudební program, možnost stát se spoluautorem děl Elišky Perglerové a Jaroslava Kyšy. Procesuální dílo Oldřicha Moryse bude zase na místě tvořené sochařem/ performerem od 30. 5. až do doby, kdy se z pískovce stane písek.

30. května - 1. června – během těchto tří dnů budou moci návštěvníci přímo zasáhnout do tvorby děl:

14:00 - 18:00: Eliška Perglerová: Princip vepřovice, místo: Ústí řeky Rokytky, 50.1074706N, 14.4674383E

14:00 - 18:00: Jaroslav Kyša: Kdokoli se může stát čímkoli, místo: Park u ulice Sokolovská: 50.1097403N, 14.4944892E

14:00 – komentovaná prohlídka pro děti s Adamem Vačkářem, místo: Tramvajová smyčka Starý Hloubětín, Praha 9: 50.1042344N,14.5304811E

1. červen

14:00

Komentovaná prohlídka pro děti s Adamem Vačkářem

Tramvajová smyčka Starý Hloubětín, Praha 9
50.1042344N,14.5304811E

Objekty umělce Adama Vačkáře v rámci festivalu m3 / Umění v prostoru jsou rozmístěné v okolí řeky Rokytky. Každý z objektů pocitově vyjadřuje úzkost z manipulace přírody člověkem. Jedná se o poetické objekty, které Vačkář vytváří skrze intuici a dialog s přírodními materiály. Objekty jsou směsí přírodních materiálů - dřeva a průmyslových materiálů - kov, plast, epoxyd, které autor transformuje v obskurně vypadající transmateriální - transitivní objekty, které pozbyly svůj původ a které hledají své určení. Vačkář dovádí inženýrský přístup konzumní společnosti ad absurdum, balí větve do potravinové fólie, napodobuje organické tvary přímkami industriálních materiálů (kov, laminát) a odhaluje skrze ně inženýrský přístup lidského druhu. Upozorňuje na změnu morfologie přírody, kterou člověk systematicky produkuje a která má velice dlouhou setrvačnost. Objekty by měly mít ale i další rozměr - zabydlení prostředí města. Každý z objektů má nakonec být zachráněn a jeho smysl nalezen - ten je ve vzdělávání, má sloužit jako prostředek k zamyšlení na témata, která se dotýkají smyslu výtvarného umění a ekologie. Zejména o tom, že umění může mít funkci prostředníka mezi poetickým chápáním a konkrétními problémy, může to fungovat oběma směry - jak lepší pochopení výtvarného umění skrze přírodu, tak lepší pochopení liské činnosti v přírodě skrze umění.

Mapa

UMělci

01
Petra Hudcová

Petra Hudcová

*1976 Praha, žije a pracuje v Praze

http://petrahudcova.com
Místo

Meandr řeky Rokytky u Hořejšího rybníku

50.0982678N,14.5182503E

Info

kov, dřevo

X

Syndrom vyprahlosti

„Jen my sami musíme rozmotat ten strašlivý uzel, paradox pokroku světa, kdy jsme na tom tím hůře, čím více se věci vylepšují.“ Výrok Theodore Roszaka ve výmluvné zkratce popisuje stav současného světa, jenž se v důsledku pokroku ocitl na strmé ploše. Žádná kultura nedosáhla takové moci, znalosti, troufalosti, nadbytku, dynamiky, jako ta současná. Žádná kultura však také svým počínáním neohrozila svou budoucnost, jako právě ta naše.

Instalaci Petry Hudcové lze chápat jako úvahu o nástrojích, které byly vytvořeny za účelem všeobecného blaha, jež však v konečném důsledku v této misi selhávají. Více než 7000 let starý vynález kola, jakožto jedné z nejvýznamnějších technických inovací v historii, zde symbolicky reprezentuje výchozí stimul roztáčející se spirály událostí, na jejichž konci nalézáme současnou bezostyšnou exploataci přírodních zdrojů a život na dluh. Svým tvarem i umístěním instalace přímo odkazuje na mlýnské kolo, které lze v tomto kontextu číst i jako jeden z prvních pokusů člověka, jak přírodu svázat a využít. Skutečnost, že se nachází mimo současné koryto říčky Rokytky, ovšem názorně poukazuje na krátkozrakost lidského konání motivovaného jen bezprostředním prospěchem.

Na místě, kde byla řeka nejprve podmaněna a odkloněna do rovného řečiště, aby seznovu před pár roky vrátila zpět do svého původního meandrujícího koryta, ovšem instalace Petry Hudcové nakonec vznáší především otázku, co činit, či spíše nečinit, aby věci opětovně dosáhly kýžené rovnováhy.

02
Cosa.cz

Cosa.cz

Barbora Šimonová

*1982,žije a pracuje v Praze

Markéta Mráčková

*1985,žije a pracuje v Praze

https://cosa.cz
Místo

Veřejné ohniště u Hořejšího rybníka

50.0992697N,14.5235450E

Info

dřevo– různé druhy, kámen, cihly,

hudební performance: 21.6. 2019, 20:00

X

Šimon Mráček – Táborák

Je současný výtvarný provoz slučitelný s myšlenkami na udržitelný způsob života? Je normální, aby umělecké instalace sloužily po omezenou dobu konání výstavy a následně jako bezcenné končily v odpadu? Považujete za jeden z hlavních problémů dneška nadprodukci? A pokud ano, netýká se to i umění? A co s tím dělat? To, že neděláte nic?

Pokud s takovýmito otázkami vyrukujete na autory, které vyzýváte k účasti na festivalu umění ve veřejném prostoru, nemůže Vás překvapit, že výstupy budou spíše efemérní. A to i v případě, že oslovujete architektky. Barbora Šimonová a Markéta Mráčková nadto nejsou typickými představitelkami této profese. Ne snad, že by nic nedělaly, spíše naopak. Produkce ve smyslu stavění a budování, pro ně však není primárním cílem, takže se namísto toho svobodně pohybují na širokém a propojeném poli kultury, kam logicky zahrnují i architekturu. V rámci festivalu Barbora Šimonová a Markéta Mráčková odehrají živé hudební vystoupení. Jejich fiktivní alter ego Šimon Mráček spolu s Jedůvkou představí zhudebněnou sérii příběhů z budoucnosti inspirovanou kulturním a architektonickým životem. Akce proběhne po setmění na louce u lesa na břehu říčky Rokytky u Hořejšího rybníka. Jedinou hmotnou stopou po koncertě bude velká kupa dřeva – různých druhů a vlastností – uložená ve formě palivového ježka. Dřevo z ježka se poprvé použije v průběhu koncertu a posléze bude k dispozici pro ostatní uživatele ohniště, kde se bude postupně ztápět až zmizí.

.

03
Adam Vačkář

Adam Vačkář

* 1979 v Praze, žije a pracuje: Praha

http://www.adamvackar.com
Místo

Průmyslová, Praha 9

50.1014595N, 14.5307379E

Tramvajová smyčka Starý Hloubětín, Praha 9

50.1042344N,14.5304811E

Info

materiál: ocel, dřevo, epoxid, asfalt, beton

X

Vysněný strom a Ve stínu pochyb

Není tajemstvím, že Darwina k jeho evoluční teorii nasměřoval i formativní příklad kapitalismu, jehož vzestup se příznačně kryje se sílícím odcizením člověka vůči přírodě v důsledku průmyslové revoluce. V nadsázce lze dokonce říci, že Darwinova představa nelítostného výběru a věčné konkurence, jako motoru rozvoje různorodosti života, je jenom aplikací základních principů kapitalismu na svět přírody. V takto vytýčených mantinelech je hlavním smyslem bytí vítězit, a je-li člověk pasován na samotný vrchol potravinového řetězce, je jeho úkolem triumfovat i nad celou přírodou, a tím i nad sebou samým. Slovy německého biologa Andrease Webera se „brzy […] tajným ideálem člověka stal neúnavný optimalizátor, věčný hledač užitné hodnoty, osamělý bojovník, který pod tlakem přizpůsobování se nepřátelskému světu rozvíjí stále nové a nové triky, jak předstihnout ostatní a jak zvětšit vlastní dědictví.“

Na tento „válečný“ stav izolace a odcizení reaguje Adam Vačkář rozmístěním několika objektů do městské krajiny. Autor jimi vyjadřuje intuitivní úzkost z manipulace přírody člověkem a upozorňuje na hrozbu technického metabolismu města, pohlcujícího veškeré zázemí i okolní divočinu. Jeho počínání lze snad z části připodobnit k sympatetické magii. Současný „inženýrský“ přístup konzumní společnosti ale dovádí ad absurdum. Násilně třeba mísí přírodní materiály s umělými, když například přírodniny protektivně balí do potravinové fólie nebo napodobuje organické tvary prostřednictvím industriálních materiálů. Jeho počínání je tak především políčkem do tváře současné adorace efektivity a pragmatismu, jejíž kořeny Vačkář spatřuje už ve vzdělávacím modelu, jenž mylně nadřazuje znalosti, dovednosti a kompetence nad prosté cítění, prožívání a komunikaci.

Především z tohoto důvodu pak také Vačkář rozmístěné objekty využívá jako prostředky ke vzdělávání – k mediaci a diskuzím s dětmi základních škol.

04
Martin Kubica

Martin Kubica

*1987 Ostrava, žije a pracuje v Ostravě

Místo

náměstí Organizace spojených národů

50.1104419N, 14.5028992E

Info

mobilní oplocení

X

Místa nejisté utopie

V symbolické rovině lze mobilní oplocení, s nímž Kubicova instalace radikálně pracuje, vnímat jako jeden z průvodních rysů proměny veřejného prostoru a redistribuce člověka. Právě tyto provizorní ploty jsou zpravidla neklamným signálem zásahu člověka do krajiny a v konečném důsledku i znakem podmanění přírody kulturou. Kubicova instalace ovšem sleduje reverzní logiku. Ploty, které nekompromisně protínají území parku OSN a na jeho mapě vykreslují nespojité ostrovy, nejsou rámcem pro stavební práce či pro lidskou aktivitu jako takovou, nýbrž přesně naopak. Jsou hranicí, kde moc člověka ustává, a kde platí pouze zákony vegetace. Uprostřed města a všem na očích buduje Kubica dočasné rezervace, v nichž se život odehrává podle jiné logiky a pravidel, než které diktují lidské potřeby. Za dobu, po kterou zde budou mobilní ploty nainstalovány lze přirozeně stěží očekávat návrat těchto míst do lůna přírody, a to tím spíše, že utopie nezkažené přírody nepochybně narazí na současnou realitu společnosti na jedno použití. Skutečnost, že namísto ostrovů panenské přírody pravděpodobně vzniknou prostory odpudivé, poskvrněné odpadky, však nelze považovat za prohru, neboť právě takto se nám dostane explicitní informace, jak invazivní druh člověk je.

05
Jaroslav Kyša

Jaroslav Kyša

* 1981 v Žilině, žije a pracuje v Bratislavě

http://jaroslavkysa.com
Místo

Ulice Sokolovská

50.1097403N, 14.4944892E

Info

sochařská hlína, dřevěná konstrukce

Spolupráce s: Ondrej Marko, 2021 ARCHITEKTI

X

Kdokoli se může stát čímkoli

Hlína je obvykle nahlížena jako prostředek obživy i zdroj všeho živého. Řada náboženských systémů přisuzuje hlíně statut materie, z níž byl uhněten první člověk. Stvoření člověka z hlíny patří do okruhu mytologické tradice Sumerské i Akkadské říše a objevuje se i v Egyptě, kde se stejně jako v judaismu či křesťanství vyskytuje představa Boha jako hrnčíře. Hlína je ale také tradičním uměleckým materiálem, což v naznačené logice činí z každého sochaře symbolického stvořitele. Tato představa se ještě posílila v moderní době, kdy umělec vystoupil ze své tradičně dedikované role a namísto zobrazování Boha či světa, který Bůh stvořil, se v nadsázce sám stal Bohem, jenž se nemusí zodpovídat přírodě či přírodním zákonům, protože si může definovat své vlastní.

Ve svém díle se Jaroslav Kyša ostentativně zříká této role umělce-demiurga a svěřuje ji silám, nad nimiž nemá žádnou moc. Do prostoru parku umisťuje monumentální kvádr zdánlivě připravený jako sokl pro novou sochu. Ve skutečnosti je ale sochou samotný podstavec zhotovený ze sochařské hlíny, která pozvolna absorbuje vnější podněty. Ve svépoddajnosti je hlína po nějaký čas uzpůsobená fixovat zásahy kolemjdoucích,jejich dotyky, rýpance i výraznější intervence, které by mohly být za běžných okolností brány jako vandalské či přímo devastační. Zde však mají svoje místo,stejně jako přírodní procesy i postupná materiálová degradace, jimž je objekt vydán na pospas.

Hlína, jakožto unikátní paměťové médium, tak výmluvně zachycuje neustálý střet kultury a přírody, temporality i stálosti. V konečném důsledku ale vede i k otázce, zdali není vhodnější vnímat tyto principy nikoli jako antipody, nýbrž vztah symbiózy.

06
Oldřich Morys

Oldřich Morys

* 1983 ve Frýdku-Místku, žije a pracujev Praze

https://www.artlist.cz/oldrich-morys-108631
Místo

Park Podviní

50.110803,14.492089

Info

kámen
sochařská performance provedena Michelem Frančem

X

Bez názvu

Žádná doba si necenila činorodých lidí více než ta naše. V našich myslích se uhnízdila představa, že jsme o to svobodnější, oč aktivněji si počínáme. Jde však o pouhou iluzi, neboť právě aktivita, spotřeba a nadprodukce nás přivedly k současnému odcizení vůči přírodě i sobě samým. Hektický shon zpravidla nepřináší nic nového. Dle korejského sociologa Byung-Chul Hana pouze urychluje to, co již existuje, protože aktivní lidé se valí jako kámen, dle hlouposti mechaniky. Hannah Arendtová pro změnu vidí současného člověka na nejlepší cestě, aby se proměnil ve zvířecí rod. Domnívá se totiž, že pokud by byly veškeré lidské činnosti pozorovány z dostatečné vzdálenosti, nejevily by se jako činnosti, nýbrž jako biologické procesy. Jestliže tedy existuje nějaký způsob, jak zabránit smrtící hyperaktivitě dnešního světa, je jím rehabilitace schopnosti kontemplace, schopnosti váhat, jakožto přirozených antipodů aktivity.

Do přirozené rovnováhy staví principy vita activa a vita contemplativa i Oldřich Morys. Jeho projekt spočívá v umístění neopracovaného bloku kamene do veřejného prostoru, kde je postupně v průběhu času opracováván několika sochaři–performery různého estetického a konceptuálního založení. Každý z nich kámen aktivně přetváří a propůjčuje mu různé podoby od zobrazivých po abstraktní. Žádná z nabytých forem však není finální, protože akce končí teprve ve chvíli, kdy se kámen promění v hromadu písku. Písku, jenž může stejnou měrou evokovat pláž, dětské pískoviště či prach, v nějž se beztak jakákoli z našich aktivit (i my sami) nakonec stejně obrátíme.

07
Richard Loskot

Richard Loskot

*1984 v Mostě, žije a pracuje v Ústí nad Labem

http://richardloskot.net
Místo

Před novou Libeňskou synagogou

50.104036N, 14.473675E

Info

keramika

spolupráces: UAII Studio

X

Tvrdá zem

Jestliže dříve bylo vyschlé koryto řeky či potoka něčím anomálním, dnes už to rozhodně neplatí. Počet vysychavých toků rok od roku stoupá a v celosvětové říční síti již dokonce převládají. Richard Loskot na tuto skutečnost reaguje instalací dlažby, která tvarem a strukturou připomíná říční podloží, jež v důsledku sucha krakeluje. Mimetický jazyk instalace v nadsázce diváka staví do situace, kterou během suchých letních měsíců zakoušejí turisté procházející se v říčních korytech či po vyschlých dnech údolních přehrad, odkud pozorují svět z nezvyklé perspektivy.

Na důsledky globálních změn klimatu však poukazuje i materiál, z něhož je instalace zhotovena. Jeho významnou komponentou jsou odpadní suroviny energetického průmyslu, které Loskot cíleně recykluje (popílek, struska). Jejich užití však není jen snahou vrátit je zpět do oběhu, neboť zároveň slouží jako připomínka skutečnosti, že jsou to i vysychavé toky (oproti tokům běžným), jež se překvapivě významnou měrou – byť zdaleka ne jako energetika – podílejí na globálním oteplování prostřednictvím nadměrného uvolňování oxidu uhličitého do ovzduší.

08
Gregor Eldarb

Gregor Eldarb

* 1971  v Bielsko-Biala, žije a pracuje ve Vídni

https://www.gregoreldarb.com
Místo

náměstí Dr. Václava Holého  

50.1067775N, 14.4731067E

Info

kov
video

X

Soapfilm

Eldarbův projekt je dialogem reálných a utopických možností života městského organismu.Autor pracuje s myšlenkou sebe-generující struktury spojující přírodní procesy s technickým artificiálním systémem, čímž odkazuje na dílo německého architekta a vizionáře Freie Otta, jehož výzkum v oblasti budování optimálního tvaru položil základ tzv. generativní architektury. Ve své práci Eldarb využívá tekuté substance, jejichž přirozené vlastnosti nechává působit na lokální podmínky místa.

Projekt se rozpadá do dvou paralelních částí, jež se významově doplňují. Tou první je video, k jehož projekci autor využívá tenký film mýdlových molekul, které fyzikální cestou deformují promítaný obraz způsobem ne nepodobným digitální postprodukci videa.

Druhou částí je kovová textová instalace v korytu říčky Rokytky nesoucí anglickou větu: What We All Lack. Ta je apropriací názvu díla Man Raye, který tímto způsobem reagoval na kritiku filozofa Friedricha Engelse. Surrealistou zvolený motiv dýmky vyfukující mýdlovou bublinu totiž naznačuje, že problémem společnosti není nedostatek dialektiky – jak tvrdil Engels – nýbrž představivosti.

09
Daniel Hanzlík

Daniel Hanzlík

*1970 v Teplicích, žije a pracuje v Praze

https://www.danielhanzlik.cz
Místo

Elsnicovo náměstí

50.1068019N, 14.4722275E

Info

zvuková instalace, hydrofon, dřevo, polykarbonátové desky, reproduktory, audioplayer

X

Proud

Elsnicovo náměstí patří k výmluvným ukázkám expanzivního chování člověka vůči přírodě. Jako symbol postupující civilizace zde již na sklonku 19. století vznikl vůbec nejstarší betonový most na území Čech, na který v průběhu 20. století navázalo zakrytí původního říčního koryta, jehož vinou se z říčky Rokytky stala ponorná řeka. Toto na přírodě vyvzdorované území však dnes paradoxně člověk příliš nevyužívá, což nutně působí, jako by se spokojil právě s pouhým aktem podmanění, ne nepodobným počínání dítěte, pro něhož hračka také nezřídka pozbývá na přitažlivosti ve chvíli, kdy tuto hračku získá.

To, že snad alespoň zčásti minula doba ostentativní svrchovanosti lidského jedince, a že se současná společnost v tomto případě přinejmenším pokouší o více či méně inscenovaný dialog s prostředím, v němž žije, dokládají nedávné návrhy na rekonstrukci prostoru, které významným způsobem narušují jeho stávající neoblomnou civilizační dikci betonu, železa či asfaltu. Ještě než se tak ovšem stane, předjímá alespoň v symbolické rovině akt opětovné „naturalizace“ místa zvuková instalace Daniela Hanzlíka, která prostřednictvím hydrofonního mikrofonu přenáší zvuk uvězněné řeky na povrch. Skrze tento mechanismus se autor snaží demaskovat skrytou přítomnost říčního toku a osvobodit jeho energii, a zároveň překonat nepřirozené urbanistické řešení symbolickou rekonstrukcí původní situace obnaženého řečiště.

Součástí projektu je transfer zvukové nahrávky na webové stránky radia aporie www.aporee.org

10
Rudolf Samohejl

Rudolf Samohejl

* 1987 České Budějovice, žije a pracuje v Praze

https://www.rudolfsamohejl.info
Místo

Long Island Libeň

50.1072539N, 14.4687314E

Info

kov, guma, elektřina

X

Naked App, You Know

Koka-kolonizace světa, k níž došlo za méně než jedno století, zásadním způsobem poznamenala i náš vztah k divoké přírodě. Průvodcem jí v tomto byla věda, která zapříčinila „odkouzlení“ přírody, pro které mohl člověk opustit svůj po staletí udržovaný postoj agresivní nedůvěry pramenící ze strachu a vybavit ji nálepkou další z komodit hodných jeho spotřeby. Z této perspektivy se zdá, že přírodě nasloucháme prakticky pouze ve dvou situacích. Buď tehdy, když nám poskytuje prvoplánové potěšení turisty lačnícího po zážitcích, nebo tehdy, když se chová extrémně. Jestliže tomu tak není, příroda v konkurenci jiných, člověkem vytvořených „atrakcí“ poskytujících prvoplánové potěšení, zpravidla selhává, neboť je „nudná“.

Jako stroj na zážitky se na první pohled tváří i umělé zemětřesení Rudolfa Samohejla. Instalace, která na omezeném prostoru simuluje jeden z nejpůsobivějších přírodních úkazů, však příliš nevychází vstříc nenasytným potřebám člověka, jenž dociluje uspokojení jen neustálým stupňováním podnětů. Relativně řídký a nepravidelný cyklus aktivity statutu „atrakce“nesvědčí a kolem celého „jevu“ buduje spíše auru nevyzpytatelnosti či dokonce tajemství. Stroj, za který redukcionistická věda považovala i celou přírodu, tak paradoxně vybízí ke zpytavějšímu, a především niternějšímu vztahu člověka vůči přírodě i okolnímu světu, za nějž lze jako odměnu očekávat širokou škálu zkušeností, od banality až po zázrak.

11
Eliška Perglerová

Eliška Perglerová

*1987 Praha, žije a pracuje: Praha 

http://www.eliskaperglerova.cz
Místo

Ústí řeky Rokytky

50.1074706N, 14.4674383E

Info

zemina, voda, seno, sláma, dřevo

X

Princip vepřovice

Je paradoxní, že člověk zpravidla inklinuje k tomu, co je klinicky sterilní, čisté, neměnné, tedy fakticky neživé, a kontakt s mokrým, slizkým, mokvajícím a zapáchajícím, zkrátka živým, jej obvykle odpuzuje. Dle Freuda je civilizace založena na potlačení nízkého tělesna. Tímto tělesnem lze však v jeho pojetí chápat celou přírodu, neboť tělo je přírodou nám nejbližší. Je pozoruhodné, jak účinně nás umělost současného životního stylu dokáže izolovat od nás samých a jak snadno se podvolujeme civilizaci, jež z nás v lepším případě činí pokojovou květinu, která bez vnější péče uvadá.

Projekt Elišky Perglerové tématizuje pasivitu a odevzdanost, s nimiž přijímáme úlitbu civilizace, jakož i nezájem o to, vzít věci do vlastních rukou. Polemizuje se stávající konstelací sil podílejících se na proměnách sdíleného prostoru, kde stále převládají především instantní developerské projekty a volá po větší osobní účasti jednotlivců. Její projekt je svého druhu trenažerem, jenž nabádá k překonání ostychu z kontaktu s bezprostředním okolím a – do jisté míry – i k občanské neposlušnosti, ve smyslu guerilla strategií měnících tvář města i přírody v něm. Vychází z přesvědčení, že lidem žijícím ve městě chybí fyzická tvůrčí práce, spontánnost a volnost se nějak projevit. Za tímto účelem ustavuje volně migrující a otevřené uskupení lidí, jež mají za úkol z bláta vytěženého v libeňských docích a dalších přírodních materiálů vytvářet efemérní architektonické a sochařské struktury. Právě bláto, tato taktilní, odpudivě mazlavá a degradující matérie, slouží jako prostředník intenzivního kontaktu s přírodou. Protože je ale povaha této činnosti nevyhnutelně pomíjivá, to, co nakonec vzniká je spíše Beuysovou terminologií sociální plastika.

.

12
Jiří Černický

Jiří Černický

* 1966 Ústí nad Labem, žije a pracuje v Praze

http://cernicky.com
Místo

U Českých loděnic

50.107771N 14.467527E

Info

voda,čerpadlo

X

Korunní déšť

Uvnitř města je strom jedním z posledních všudypřítomných důkazů o nezměrné síle přírody a důstojnou protiváhou k člověkem konstruovanému světu. Svými rozměry dokáže konkurovat domům a stejně jako domy poskytuje lidem i ochranu a azyl před ostrými slunečními paprsky či deštěm. Na rozdíl od statického kamene je prostoupen dynamikou růstu a v symbolické rovině proto zosobňuje také nevyčerpatelné a plodivé síly vod.

Základní myšlenkou instalace Jiřího Černického je zprostředkovat obyvatelům města intenzivnější pocit sepětí s přírodou, doprovázený jemnou dávkou nadpřirozena. Zatímco běžný strom vláhu především jímá, takže při dešti je pod ním sucho, strom Jiřího Černického reaguje přesně naopak, tedy v době sucha z něj prší. Tato surrealistická hříčka, ne nepodobná Magrittovým klamům oka, však de facto pouze exemplifikuje přirozené procesy, které ve stromech probíhají. Jako moderní obdoba stromu života (arbor vitae) či jako sekulární verze fontány tryskající uprostřed ráje (fons vitae), není jen rozmarným prostředkem osvěžení v parném létě, ale především poctou vodě, jako původu všeho živého na planetě.

Jako svého druhu manipulovaná příroda však tento strom skýtá i negativní konotace, ve smyslu umělosti, jež stále více proniká do našich životů a potlačuje přirozené.

TMAVÁ
 | 
SVĚTLÁ